Pojďme si promluvit o tvé mzdě, ale nikdy se mě neptej na mé zisky.

Evropské stížnosti na Čínu

„Nikdo nemůže brát stížnosti evropy v oblasti ekonomiky na Čínu vážně. Čína nyní staví věci lépe a levněji než Německo nebo Francie. Když Francie a Německo stavěly věci lépe a levněji než ostatní, takovým stížnostem se sami smáli. Teď prohrávají a nelíbí se jim to. Evropa se navíc do této pozice dostala vykořisťováním zbytku světa. Čína ne.“

Francouzsko-německá stížnost na čínské dotace, příliš dlouhou pracovní dobu atd. mi připomněla podobné stížnosti, ale z druhé strany. Afričané si také stěžují na permanentní obchodní deficity s Evropou a mluví o nekalé konkurenci: „Podívejte, Evropané mají tyto fantastické stroje a za hodinu vyrobí deset věcí. My v Africe musíme pracovat deset hodin, abychom udělali totéž. Je zřejmé, že jsme pod cenou, máme permanentní obchodní deficity a pak si musíme půjčovat od MMF za otřesně špatných podmínek. Všichni jsme pro spravedlivou konkurenci – ale Evropané by se měli zbavit svých nových strojů a pak bychom měli soutěžit jako muži: mano a manu, spravedlivě.“ Africké komentáře se samozřejmě setkaly s posměchem: jsou to, argumentovali Francouzi a MMF, luddité, nevzdělanci, nepřátelé produktivity a technického pokroku.

A teď, když je situace obráceně, si Evropané stěžují na Číňany: měli by pracovat méně, vynalézat mnohem méně nových věcí a platit svým pracovníkům mnohem více.

Co ale vlastně znamená „platit zaměstnancům víc/stlačit mzdy“? Existuje mzdová sazba, o které lze rozhodnout a která by měla platit pro Čínu? Pokud ale platí pro Čínu, můžeme pak také rozhodnout, jaká je správná mzda pro Francii? Problém je jednoduše v tom, že francouzské mzdy (zejména včetně sociálních transferů a malého počtu pracovních dnů) jsou relativně vysoké (HDP Francie na obyvatele je také výrazně vyšší než v Číně) a Francouzi si pak stěžují, že čínské mzdy jsou příliš nízké. Všimněte si, že právě Francouzi si přisuzují pravomoc rozhodovat o tom, zda jsou čínské mzdy příliš nízké nebo příliš vysoké. Ale systém, který dokáže „stlačit“ mzdy, je strukturální výhodou, kterou lze skutečně vnímat jako jakoukoli „normální“ výhodu v zahraničním obchodu: pokud máte lepší stroj než ten druhý nebo levnější přístup ke zdrojům, je to vaše strukturální, komparativní nebo dokonce absolutní výhoda. Podobně, pokud můžete vést ekonomiku s nižšími mzdami než ten druhý, je to podobně strukturální výhoda. Na tom není nic nespravedlivého.

Karl Marx a Adam Smith se shodnout

Tohle před mnoha lety identifikoval Karl Marx: všichni kapitalisté chtějí, aby dělníci jiných kapitalistů dostávali vyšší mzdy, (aby se mohli stát jejich zákazníky), ale chtějí, aby jejich vlastní dělníci dostávali co nejméně. Přesně tohle Západ nyní dělá: Londýnské a newyorské finanční noviny, které útočí na jakékoli zlepšení situace dělníků doma, jsou plné článků naléhajících na Čínu, aby „snížila“ mzdy a zavedla štědřejší sociální transfery. Najednou se Financial Times a The Wall Street Journal hemží obavami o blahobyt čínských dělníků.

Dále, a to je velmi důležité, lze stejně tak argumentovat, že Západ také „potlačil“ mzdy. Níže je uveden slavný graf (zdroj), který ukazuje oddělení produkce na pracovníka (tmavě modrá čára) od mzdy na pracovníka (světle modrá čára). To je prostě jiný způsob, jak říct, že od začátku 80. let 20. století vzrostly zisky v západních zemích mnohem více, než příjmy z práce. Nejenže to lze zařadit do kategorie komprese mezd, ale situace by se dala – a měla by – obrátit tím, že se západních kapitalistů zeptáme, proč, pokud chtějí vážně konkurovat Číně, nesníží své vlastní zisky a tím nezatraktivní své produkty? Ale ne, západní kapitalisti neradi mluví o svých ziscích, ale rádi mluví o mzdách jiných lidí.

Adam Smith (otec kapitalismu) to před 250 lety taky vyjádřil perfektně: „Naši obchodníci a mistři-výrobci si hodně stěžují na negativní dopady vysokých mezd na zvyšování cen, a tím na snižování prodeje jejich zboží doma i v zahraničí. O negativních dopadech vlastních vysokých zisků neříkají nic.“ ( Bohatství národů , kniha I, kapitola 9, „O zisku z kapitálu“, pozn. autora: poslední věta v kapitole)

Závěr

Problém je v podstatě velmi jednoduchý. Decentralizovaní západní kapitalisté byli schopni čtyřicet let omezovat domácí pracovní sílu a generovat nadměrné zisky. Nyní však čelí centralizovanému kapitalistovi (kterým je ve skutečnosti čínský stát), který je ještě efektivnější v omezování mezd a zvyšování produktivity. Tento centralizovaný kapitalista nyní vytlačuje západní decentralizované kapitalisty z podnikání. Proto musí tito druzí udělat vše pro to, aby zabránili centralizovanému kapitalistovi ve vítězství. To vše však dělají bez toho, aniž by se zmínili o roli, kterou v tom hrají jejich vlastní zisky.

Zdroje

• Luddité - byli angličtí řemeslníci a dělníci, kteří na počátku 19. století vytvořili sociální hnutí zvané luddismus za účelem zničit stroje a překazit jejich zavádění v továrnách, a to pro obavy z pracovních podmínek dělníků či ztráty původní obživy. Toto hnutí bylo nejrozšířenější mezi textilními řemeslníky, kteří ničili tkalcovské stroje. Luddité ve skutečnosti zcela explicitně odmítali zneužívání strojů pro vyrábění nekvalitních výrobků a zvyšování zisku pouze průmyslníků.

• Bohatství národů - Adam Smith (1776) - download as pdf