Původ extrémní zvrácenosti. Otec „kanibala z Milwaukee“ hledal vysvětlení

Nestojí za nimi jen jejich obludné činy a nevinní mrtví. Mají též rodiče, kteří je vychovali. I sedmnáctinásobný vrah Jeffrey Dahmer měl mámu a tátu. Když jeho otec akceptoval nelehkou pravdu, léta se pokoušel zjistit, kde vlastně udělal chybu. Hledal, co z jeho syna vytvořilo bestii.

Na existenci sériových vrahů nahlížíme skrze hrůzy a tragédie, které způsobili. Jejich životy čteme skrze profily policejních psychologů, zprávy vyšetřovatelů a osudy nevinných obětí. Vraždícího násilníka vnímáme jako anomálii, zabijáka s psychopatickými sklony, který vzešel jakoby odnikud. Možná odjinud.

Jenže mají zázemí. I oni mají či měli nejbližší příbuzné. Blízké, kolegy.

Když byl v červenci 1991 Lionel Herbert Dahmer předvolán policejním oddělením v Milwaukee ve věci šetření vraždy, zprvu se obával, že se jeho syn Jeffrey stal obětí zločinu. „Jenže mi nebylo řečeno to co ostatním matkám a otcům: Že jejich synové zemřeli rukou vraha,“ vyprávěl později. „Místo toho mi řekli, že to byl můj syn, kdo vraždil něčí syny.“

Přijal to s šokem a značnou nedůvěrou. Považoval to za vyloučené, nepravděpodobné. Věděl, že chování jeho jednatřicetiletého syna není zrovna bezvadné. Ale neochvějně věřil v nevinu svého dítěte.

Konkrétní děsivé podrobnosti o zločinech se dozvěděl až během soudního procesu. A marně přemýšlel, jak mohl něco takového nevidět dřív. Které varovné signály přehlédl? A odkud to všechno zlo vlastně vzešlo?

Taková normální rodina

Manželé Joyce a Lionel Dahmerovi vychovali dva syny a podle svých vlastních slov se sami za dokonalé a nechybující rodiče nikdy nepovažovali. Oba potomky však prý zahrnovali stejnou láskou i péčí a v rámci svých možností se o ně příkladně starali. Proto nechápali, proč se jedno z jejich dětí vydalo natolik odlišnou cestou.

Lionel Herbert Dahmer se narodil v červenci 1936 ve Wisconsinu a jeho životní dráha se jevila být přímočaře nalinkovaná. Dětství a dospívání v provinčním městečku West Allis, studia s vynikajícím prospěchem, univerzitní vzdělání. A nakonec dobře placená profese chemika ve výzkumných laboratořích. Než se však k profesnímu vrcholu propracoval, musel si doplnit vzdělání v oboru. Jít ještě na pár let znovu studovat, udělat si doktorát.

To však znamenalo trávit dlouhé dny mimo domácnost, kterou založil s Anette-Joyce Flintovou. Třiadvacetiletou dívkou, s níž se seznámil během studií. Joyce pocházela z městečka Columbus, kde také vystudovala soukromou školu a univerzitu. Měla diplom z ekonomického poradenství a byla to její kariéra a tužby, které musely jít v manželství stranou. Krátce po sňatku v květnu 1960 totiž porodila syna Jeffreyho. O šest let později se přestěhovali do Doylestownu v Ohiu, kde dala život druhému dítěti. Byl to David, další kluk.

Nestěhovali se naposledy, adresu za osmnáct let změnili šestkrát. Navenek přesto působili Dahmerovi dojmem klasické americké spokojené rodinky. Lionel měl dobrou práci, o víkendu sekal trávník před zaparkovaným autem na splátky. Před domem, na který měl hypotéku. Joyce se starala o dva naprosto normální čiperné kluky, z kuchyně voníval jablečný koláč.

K pohodě však měla ona domácnost daleko.

Odcizení, hádky. A mrtvá zvířátka

Joyce totiž trpěla depresemi, vlastně už od prvního komplikovaného průběhu těhotenství. A to, co začalo jako svalová ztuhlost a bolesti, na které jí lékaři předepsali injekce fenobarbitalu a morfinu, se přetavilo v závislost na tišicích prostředcích. V boji se závislostí jí manžel rozhodně nepomáhal, byl většinu času v práci. Na výchovu chlapců byla sama, starší Jeffrey otce už skoro nepoznával.

Joyce trávila stále více času v posteli, ze které ráno ani nevstávala. Často byla pod vlivem léků. Trpěla hystericko-hypochondrickými záchvaty, až agresivně vyžadovala pozornost. Minimálně jednou se pokusila o sebevraždu požitím léků. Pohoda, pokud tu kdy byla, byla ta tam. K tomu věčné debaty a hádky kolem práce, peněz, výchovy kluků i dalšího společného života. Dramata slovních výpadů nebrala konce. Ani jeden z partnerů tedy nevnímal vztah jako idylický.

Lionel se pokoušel cosi změnit, snažil se navázat bližší vztah se starším synem. Jezdili na ryby, tábořili, pracovali v dílně. Jeffrey otce zaujal nezvyklou odpolední aktivitou. Malým chemicko-zoologickým experimentem, při němž sesbírali těla otrávených hlodavců v okolí domu, vyvařili z jejich kostřiček maso, vybělili je s pomocí kyseliny a jako stavebnici je seskládali dohromady. „To se Jeffreymu opravdu moc líbilo,“ vzpomínal Lionel.

Otec neměl tušení, že se ono hobby zalíbilo jeho dvanáctiletému synovi natolik, že bude sběrem mrtvolek zvířat přejetých u silnice trávit celé dny. „Kdybych to věděl, tohle bych za jistý varovný signál určitě považoval,“ dodával.

Jeffreyho mladší bratr David o tom pochopitelně věděl. Zahrada u jejich domu byla jedním velkým hřbitovem přejetých zvířat. „Přišlo mi tehdy, že dělá něco moc užitečného a prospěšného, když ve volném čase čistí ulice,“ vyprávěl. S bratrem vždy vycházel dobře a měl ho rád. V domácnosti, kde stále panovalo napětí, si byli vzájemně oporou.

Jeffrey Dahmer ve škole sesbíral řadu důtek a poznámek. Za pití alkoholu, za časté absence, za nejrůznější nepřiměřené vtípky. Ale do jeho prospěchu se to nikterak nepromítalo a výsledky byly pro rodiče to nejdůležitější.

Rozvod, který zabolel

Ani Joyce nevnímala, že by s jejich kluky (konkrétně s Jeffreym) bylo něco v nepořádku. „Ano, byl trochu stydlivý, plachý. Zakřiknutý. Převládala u něj velká neochota zapojovat se do společenských aktivit a trávit čas s ostatními vrstevníky,“ popisovala. „Ale opravdu jsem na něm neviděla žádné známky toho, že by byl nějak výrazně odlišný.“

Na druhé straně je třeba dodat, že rodiče své chlapce a jejich chování nijak pozorně nesledovali. Měli vlastních starostí dost. Svůj vztah se několikrát pokoušeli zachránit manželskou poradnou. Neúspěšně.

Z kraje roku 1977 navázala Joyce jistou romantickou známost. A když to doma „prasklo“, stal se novým hlavním tématem jejich manželství rozvod. Byl to, jak oba připouští, jeden z těch hořkých, ukřičených a velmi nepříjemných partnerských rozchodů. Podle sousedů byla k jejich domu často volána policie, u soudu se oba obviňovali z extrémní krutosti a hrubého zanedbávání rodičovských povinností.

Největší bitvu svedli o svěřenectví. Joyce se s mladším synem odstěhovala za svou rodinou do Chipewa Falls ve Wisconsinu, skoro osmnáctiletý Jeffrey Dahmer zůstal s otcem. Finální verdikt rozvodového soudu padl na konci července 1978.

Nikdo neměl sebemenší tušení, že už měsíc předtím Jeffrey Dahmer zavraždil svou první oběť. Devatenáctiletého stopaře Steva Hickse. A že v průběhu následujících třinácti let připraví o život dalších šestnáct lidí.

Sériový vrah mladých chlapců Jeffrey Dahmer na policejním snímku z roku 1982

Zpytování svědomí a vlastní krve

Jeffrey se ovšem nespokojil jen se zabíjením nevinných. Na naporcovaných tělech vykonával pohlavní styk, měl nekrofilně-kanibalistické choutky. Počínal si extrémně zvráceně. A unikal spravedlnosti až do roku 1989, kdy byl zatčen za sexuální napadení druhého stupně.

Jeho otec tehdy prosil soudce, aby nějak zasáhl. Žádal pro svého syna ústavní léčbu. „Mám výhrady k Jeffovým šancím na začlenění do normálního života, až se dostane znovu na ulici. Mám ho velmi rád a chci pro něj lepší život,“ říkal. Soud však prosby nevyslyšel.

Jeffrey Dahmer dostal rok v nápravněvýchovném táboře. Za dobré chování byl propuštěn o několik měsíců dřív. A v zabíjení pokračoval.

Podrobnosti o jeho činech se otec dozvěděl až u soudu, při kterém byl v únoru 1992 jeho Jeff shledán příčetným a odsouzen k patnácti doživotním trestům odnětí svobody. „Když jsem se to dozvěděla, přestalo mi bít srdce,“ řekla Joyce Dahmerová-Flintová.

„Svého syna mám stále rád. Vždycky jsem při něm stál a vždycky při něm stát budu,“ tvrdil Lionel Dahmer i po mediálně proslaveném procesu, při němž se účastnil každého slyšení. Co měsíc pak syna navštěvoval ve vězení, každý týden si volali. Synovu vinu nepopíral. Akceptoval ji.

Ale hledal vysvětlení. Snažil se na život a zločiny svého syna aplikovat vědeckou metodu. „Uvažoval jsem o všem možném. Bylo to snad vlivem prostředí? Mohly za to například medikamenty, které užívala matka v době těhotenství? Byl to vliv násilí v médiích?“ ptal se.

Jeffrey Dahmer ve čtyřech letech prodělal bolestivou operaci kýly, po zákroku zůstal dlouho upoutaný na lůžko. Pobyt v nemocnici jej hodně změnil. „Bylo to snad toto? Anebo to, že to Joyce přeháněla s léky? Nemůžu za to já sám tím, že jsem nebyl dobrý otec, byl jsem pořád nepřítomný a synovi citově vzdálený? Nebo to možná bylo něco genetického, jakási tikající časovaná bomba hluboko v Jeffreyho DNA, kterou jsme se ženou nevědomky předali svým dětem?“ přemítal Lionel.

Představa, že odpověď leží někde uvnitř jeho vlastní krve a vražedná psychopatie je geneticky podmíněná, mu sice nepřišla pravděpodobná, ale ze všech možných ta nejmilosrdnější. Pomáhala mu vyrovnat se se skutečností, že jeho syn způsobil tragédii tolika rodin a zničil tolik životů.

Když v roce 1994 zabil Jeffreyho jeho spoluvězeň, Lionel Dahmer neoplakával sedmnáctinásobného vraha, vražedné monstrum ani kanibala z Milwaukee, jak jeho syna označovala média, ale svého potomka. Své dítě. Za sériovými vrahy totiž nestojí jen jejich obludné činy a nevinní mrtví. Ale také rodiče, kteří je vychovali. Lionel Dahmer byl se synem až do konce.