Karel Denke: největší seriový vrah z Polska

Karl Denke

V domovské obci hrál během bohoslužeb v kostele na varhany a mezi sousedy byl oblíbený. "Papa Denke", "Vater Denke" ("táta" či "otec" Denke) říkali lidé, když o něm mluvili. Chválili si jeho velkorysost, starostlivost a nesobeckou péči o druhé. Jenže Karl Denke měl i druhou tvář - tvář sériového vraha a kanibala, za nímž zůstaly desítky mrtvých a snědených tuláků. Od narození zapomenutého lidojeda uplynulo 150 let.

Z kůže vyráběl brašny, z tuku mýdlo, kosti šly na moučku, maso nakládal a vyráběl z něj konzervy. Produkty prodával v krámku, objížděl s nimi trhy. Že ve vsi mizí tulák za tulákem, si nikdo nevšiml. Sériového vraha a kanibala Karla Denkeho prozradil až poslední chudák. Ten totiž z jeho spárů unikl.

Ve dvou litrových zavařovačkách oblepených papírem a s nápisy sůl a pepř se nacházelo dohromady 351 zubů. Zásadní otázkou morbidní úlohy, kterou roku 1926 řešil soudní lékař Friedrich Pietrusky, bylo, kolika lidem patřily. Ano, chrup dospělého člověka se skládá z dvaatřiceti zubů. Pokud by se suma nalezených zubů vydělila dvaatřiceti, dobereme se počtu jedenácti lidí.

Dá se však tušit, že do svého pokročilejšího věku nedojdete s takto dochovanou kompletní skladbou. Zvlášť když se špičáků a stoliček nacházelo v obou sklenicích nepoměrně víc, než kolik by odpovídalo necelému tuctu majitelů. Čím víc času stomatologickými výpočty Pietrusky trávil, tím spíš docházel k závěru, že ony zuby – extrahované z čelistí kleštěmi a dlátem – představují kolekci pocházející zhruba od čtyřiačtyřiceti lidí.

Pantáta Karel

Karl Denke se narodil 12. srpna 1870 v pruské dolnoslezské provincii v obci Oberkunzendorf (dnešní Kalinowice Górne v Polsku). Když mu bylo deset, přestěhovala se jeho rodina do nedalekého městečka Münsterberg (dnešní polské Ziebice), v němž prožil zbytek života. Do historie se zapsal jako jeden z prvních známých sériových kanibalů, který měl na svědomí zřejmě více než třicet lidských životů, převážně tuláků bez domova nebo potulných tovaryšů.

Jako dítě ve škole příliš neprospíval. Ve 12 letech své školní vzdělávání ukončil a odešel z domova na zkušenou, přičemž se stal zahradnickým učněm. Když mu bylo 25, zemřel jeho otec, místní sedlák. Rodinný statek zdědil Karlův starší bratr, který mladšího vyplatil penězi určenými na nákup pozemku a další zemědělské půdy. Farmaření se však mladému muži nelíbilo, takže půdu opět prodal a za stržené peníze si pořídil dům ve Stawowské ulici v rodném Münsterbergu.

Tady sídlilo peklo. Dům Karla Denkeho na dobové fotografii

Aby ho udržel, začal podle některých zdrojů pronajímat v domě pokoje, podle jiných a zřejmě spolehlivějších však celý dům prodal a ponechal si jen malý byt v prvním patře a přístřešek na dvorku.
Jak si vydělával na živobytí? Různě. V obchůdku nabízel sezonně výpěstky ze své zahrady. Prodával brašny a opasky, střevíce a boty, které uměl i vyspravit. Nabízel drobné předměty, cetky a oděvy, skoro jako vetešník. Byl zdatným brusičem nožů a nůžek.

Občas nabízel k prodeji i maso, konzervy domácí výroby. V sulcu nebo sádle naložené kousky kořeněného vepřového bez kůží a kostí. Kde k němu přichází, když je masa všude těžký nedostatek? Na to se nikdo nevyptával, potají se předpokládalo, že zná šmelináře. S produkty objížděl okolní města a trhy.

Rozhodně nebyl považován za boháče, spíš za přičinlivého a pracovitého člověka, který se snaží i v časech bídy dělat z mála hodně. V Ziębici byl oblíbený. Tedy, ne zrovna u svých sousedů.

Obětavý pilíř lidské komunity

Ty naopak dráždil extrémním puchem, který se linul z oken jeho bytu. Nepřetržitě topil v kamnech, vařil, škvařil, kuchtil. Do výlevky na dvoře vynášel kádě mazlavých splašků. Dlouho do noci dělal rámus sekáním a řezáním masa.

Na druhé straně nebyl onen zachmuřený a nepřístupně vypadající vousáč Denke skoupý morous. Uměl dát sousedům v nouzi flákotu na sváteční talíř zdarma nebo jen tak darovat pár obnošených svršků. Do kostelních charitativních sbírek oděvů vlastně přispíval pravidelně, uměl k tomu přihodit i pár peněz do polévkové sbírky pro chudé.

Štědrost nebohatého člověka církev oceňovala, Denke byl dobrou ovečkou, nechyběl na žádné mši v kostele. Když představený místní luteránské farnosti hledal, kdo bude nafukovat měchy varhan, přihlásil se Denke dobrovolně. A o svátcích měl tu čest nést kříž. Děti i dospělí ze vsi ho brzy důvěrně oslovovali Vater nebo Papa. Karel Denke byl tedy možná poněkud nemilý soused, ale jinak vcelku hodný vesnický pantáta.

Kůlna na zahradě Denkeho domu

Srdce místních si nadobro získal ochotou pomáhat i neznámým bližním v nouzi, s čímž se navíc ve své skromnosti nijak veřejně nechlubil. Ekonomická krize totiž neslábla a celé Slezsko bylo plné lidí bez práce a domova, tuláků a zbídačelých chudáků. Četníci je nikde neviděli rádi, žebrota a potulka byly trestané desetidenní studenou šatlavou. Potřební mohli nalézt dočasné zastání v münsterbergském kostele, ale ani ten nebyl nafukovací. Po dvou až třech dnech azylu musí zmožení jít zase dál.

Denke si vždy vybral jednoho z nejzesláblejších a pozval ho aspoň na den k sobě. Na vzpamatování a usebrání, trochu jídla a odpočinku před další bezútěšně dlouhou poutí. V noci jej pak vyprovodil z obce zadem přes zahrádky, aby nebožák nenarazil na četníky, a dal mu ještě něco na cestu.

O kolik takových duší se postaral? To těžko spočítat. Sousedé si vybavují, že zhruba od roku 1921 k sobě bral Denke nocležníka skoro každou noc, kdy zrovna nepracoval.

Předvánoční horor na vsi

Zřejmě první Denkeho obětí se stala Ema Sanderová, pětadvacetiletá dívka, která zmizela v roce 1909. Na její vraždu se však přišlo až o patnáct let později, a to za značně děsivých okolností.

V pozdní večer 21. prosince roku 1924 se z oken Denkeho bytu ozval nelidský řev a krátce poté odtud do nočního šera potácivě vyběhla postava. Byl to Vincenz Oliver, tulák. Obličej měl zalitý krví prýštící z hluboké rány na zátylku, přičemž prakticky polovina jeho vlasů byla skalpovaná, sedřená. Tak to aspoň popisoval četníkům kočí Gabriel, který na tohoto muže na ulici náhodou narazil a doprovodil ho k ošetření na policejní stanici.

Co se mu přihodilo? Muži zákona tomu zprvu nechtěli věřit. Denke prý pozval vyhládlého Olivera na domácí guláš, a když poklidně hodoval v kuchyni, zaútočil na něj sekerou.

Vyslaná patrola zajistila Denkeho nedaleko jeho domu a hned ho předvedla k výslechu. Jeho verze se v daný moment zdála být uvěřitelnější. Tvrdil, že tulák, jemuž v dobré víře nabídl nocleh, na něj znenadání zaútočil a pokusil se ho okrást a zabít. On se prý jen bránil.

Velitel strážnice se nechtěl unáhlit, navíc bylo třeba Olivera dopravit do špitálu. Nechal tedy Denkeho umístit do zajišťovací cely, aby se ráno celá věc poklidně vyřešila. A protože je reputace zadrženého víc než solidní, nechali mu četníci šaty, obuv i opasek. Byl to fatální omyl. Druhého dne byl Karel Denke mrtvý. Podle jedné verze se oběsil na opasku, podle druhé na kapesníku. A když za denního světla došlo na obhlídku místa činu, pochopili četníci, proč si Papa sáhl na život.

Denkeho byt jako bourací linka

Přesný popis se liší podle zdrojů, ale ve všech má charakter silně nechutného panoptika. Denkeho dvoupokojový byt byl místem, kde starý mládenec nejen přespával, ale i vraždil a velmi důsledně zpracovával ostatky velkého počtu svých lidských obětí. Podle všeho se tu snažil z těl vyrobit nejrůznější zpeněžitelné produkty.

Z naporcovaných kostí vyvářel morek, kosti mlel na moučkové hnojivo, z tuku vyráběl mýdla a sádlo, z krve sulc. Ořezané maso nakládal do slaného láku, kořenil a zavařoval. Činěním zpracovával lidské kůže, z nichž vyráběl opasky, šle, boty a brašny. Důkazní materiál jen na první pohled zahrnoval dvě vany podivného naloženého masa, hrnce s kostmi, sušené pláty kůží, tři zkrvavené sekery, špičák, velkou pilu a sadu nožů. A také haldu oděvů a bot patřících různým majitelům a osobní dokumenty dvaceti lidí.

Na něco takového nebyli ani ti nejotrlejší četníci stavění. Na místo byli okamžitě přivoláni komisaři a lékaři z ústavu soudní patologie v Breslau. Došlo na vyčištění odpadních výlevek plných nehtů a vlasů. Na překopání zahrady, která vydala na 240 „opracovaných a vyvařených“ kostí patřících nejrůznějším lidem. Jedním z velmi výmluvných důkazů byl deníček, do něhož si Denke od roku 1921 zaznamenával jména mužů a žen. Některá z nich – bylo jich jednatřicet – odpovídala v bytě nalezeným osobním dokumentům. Vedle data a místa narození tu nechyběl ani údaj z váhy.

Posledním jménem v seznamu – ještě bez vyplněné hmotnosti – byl Vincenz Oliver. Ve své bezbřehé děsivosti byl případ naprosto jasný. Otázkou bylo, kolik lidí vlastně padlo sériovému vrahovi za oběť.

V době bez DNA analýz se museli soudní lékaři spokojit jen s hrubým srovnáváním kosterních pozůstatků a nejlepším vodítkem se staly lidské zuby nastřádané v zavařovačkách na polici. Pro vyšetřovatele už však bylo další pátrání, ztotožňování a dohledávání podrobností o obětech veskrze promarněným časem.

Běsnění sériového vraha ze Ziębice přece skončilo jeho smrtí, nebyla vůle ve vyřešeném případu pokračovat. Nepříjemně by to jitřilo atmosféru a ztracené tuláky nebo pobudy, kterých bylo Slezsko plné, vlastně nikdo nepostrádal.

Kanibalský horor ze Ziębice se znovu připomněl zkraje roku 1940, kdy byly nedaleko Denkeho domu nalezeny další kosterní pozůstatky, ale to už měli v Polsku dočista jiné starosti. A tak jediným fyzickým dokladem případu zapomenutého kanibala zůstaly lidské zuby ve sklenicích, nad nimiž soudní lékař Friedrich Pietrusky řešil svou morbidní početní úlohu.